Vzpomínky na vechtr u prvního z Nelahozeveských tunelů

Už to je více než rok, co se na mne přes kamaráda, strojvedoucího Pepu Formánka, obrátili manželé Trčkovi z Jihlavy s prosbou, zda bych byl ochoten sepsat pár řádků o dnes už téměř zapomenutém vechtru, ve kterém pan Trčka vyrůstal a žil celkem 31 let.

Strážní domek s oficiální adresou Kralupy nad Vltavou, č.p. 260 stával na známém a mezi železničními fotografy „profláknutém“ místě před prvním ze tří tzv. Nelahozeveských tunelů na pravé straně ve směru jízdy z Kralup na Roudnici nad Labem a Lovosice. Slůvko „tzv.“ uvádím záměrně proto, že ve skutečnosti vždy byly a jsou dva krátké tunely blíže Kralupům na katastru Kralup nad Vltavou a k obci Nelahozeves z větší či menší části náležel vždy pouze třetí, tedy nejdelší z tunelů.

O zmíněném strážním domku jsem sám až dosud nikdy neslyšel, i když je pravdou, že trať z Prahy do Ústí nad Labem nikdy nepatřila mezi ty, které by se nacházely v zorném poli mých zájmů. Ovšem co jsem se poptal mezi známými příznivci železných drah, ani ti o vechtru většinou nic nevěděli – s výjimkou známého železničního fotografa a historika Petra Ovsenáka, jehož vzpomínku najdete na konci textu. Zjevně oprávněné tedy bylo přání pana Trčky, která stálo za naším vzájemným seznámením, že by byl velmi rád, kdyby se na „jejich“ vechtr nezapomnělo. Zmínka o vechtru totiž k velkému zklamání manželů Trčkových nebyla ani v knize Kralupy v proměnách času od Ing. Josefa Stupky, která vyšla v roce 2013 a Trčkovi si ji se zájmem koupili.

Na začátek prosince předloňského roku jsem tedy naplánoval rodinný výlet do Jihlavy, která je mimochodem místem, kde jsme s manželkou prožili dva roky společného života a já zde byl také na vojně. Hlavním cílem výletu byla kromě obdivování krás adventně vyzdobeného města především právě návštěva u Trčkových, kde jsme nad šálky čaje a kávy vyslechli vzpomínky pana Trčky na jeho službu u dráhy i dětství a mládí prožité na vechtru.

Emeritní strojvedoucí Jan Trčka se narodil přímo na vechtru 9. května 1935 jako jediný syn rodičů Františka a Marie Trčkových, kteří měli kromě něho ještě dvě dcery. Rodiče paní Marie Trčkové, rozené Krédlové, se do vechtru nastěhovali v roce 1920. Otec pana Trčky, původně vyučený jako kovář, pocházel z Rožmitálu pod Třemšínem. Po nástupu k dráze pracoval jako „bremzák“ (brzdař) na nákladních vlacích, později jako telegrafista a nakonec jako pokladní v Kralupech.

Vechtr, ve kterém pětičlenná rodina žila, patřil mezi ty menší – uvnitř byly prakticky pouze dvě obytné místnosti s chodbou mezi nimi. Ke zděnému domku byla původně na straně ke Kralupům přistavěna malá dřevěná veranda, za války ale došlo k jejímu poškození při náletu, a tak byla následně rozebrána a dveře do domu na její straně zazděny. Naopak z opačné strany domku byl po válce dostavěn přístavek s koupelnou a spíží. K domu přiléhala souběžně s tratí úzká podlouhlá zahrada, v jejímž nejvzdálenějším konci byla v rohu u trati 13 metrů hluboká studna s rumpálem (později pumpou) a v zadní části také dvě hrušně. Poblíž domu na okraji zahrady, na dodnes existující opěrné zdi nad dnešní Dvořákovou stezkou, pak stálo hospodářské stavení, pod kterým bylo sklepení s klenutými stropy (tři klenby) v prostoru za opěrnou zdí. Největší část hospodářského stavení zabíraly chlévy, které obývalo několik ovcí, obvykle i jedno prase, králíci, husy, kachny, krůty a sánské kozy. Bylo zde také suché WC pro obyvatele domu. Ovce a kozy každé ráno někdo z rodiny vyvedl přes koleje a dále stezkou po prudkém schodišti vytesaném do pískovcové skály vzhůru na pastvinu nad skalnatým úbočím u trati, odkud se pak večer zvířata už samostatně vracela oklikou po pěšině nad nejdelším tunelem a po dnešní Dvořákově stezce zpět na domovskou zahradu u vechtru, aby pak byla společně vpuštěna do chléva.

Ve směru k tunelu stál vedle vechtru u trati ještě miniaturní domek s plochou střechou, sloužící jako „traťovácký útulek“. Uvnitř byla jediná místnost s lavicí, kamny a traťovým telefonem, jinak šlo spíše o sklad nářadí pro lehčí práce na trati. Součástí této stavby byla také „signálka“ s předzváněcím zvonem, která okolí tunelů vždy upozorňovala na blížící se vlak. Kvůli přístupu k traťovému telefonu měli na vechtru od této stavby klíče, čehož i sám pan Trčka několikrát využil – např. za války takto jednou volal výpravčímu do Kralup, aby ohlásil zjištěný lom kolejnice těsně před tunelem.

V období, které popisuji, byla už trať dvoukolejná (dvoukolejný provoz Kralupy - Nelahozeves byl zahájen v květnu 1928), ale ještě neelektrizovaná. Také vechtr byl bez elektřiny, což se změnilo až v roce 1958, kdy sem byla na dřevěných sloupech s osvětlením dnešní Dvořákovy stezky přivedena od Kralup elektřina a žárovkami na napětí 110 V byla osvětlen také dům a chlév. Nedlouho předtím se údajně uvažovalo i o zbourání vechtru, který už stejně neplnil svou dozorčí úlohu. V té době patřil pod žst. Kralupy nad Vltavou. Avšak s ohledem na to, že pan Trčka už v té době sloužil jako strojvedoucí, podařilo se dojednat, že si vechtr od stanice pronajalo kralupské depo, aby pan Trčka zůstal „po ruce“.

Přiznám se, že jak se pan Trčka rozpovídal o své službě na dráze, lehce jsem se zasnil nad krásou starých časů (ač rozhodně ne snadných) a nestačil si poznačit všechno jeho povídání. Ve vztahu k vechtru mne ale zaujala ještě slova o sklepení či spíše dutinách vytesaných do skály na opačné straně kolejí, než byl strážní domek. Za války se prý v těchto prostorách ukrývalo před nálety až 12 lidí. Část z nich byli dozorci tunelů, protože tunely byly od počátku existence trati až do poválečných dob hlídané. Zbytky těchto dutin ve skále jsou na místě dodnes patrné. K hlídání trati a tunelů mi pan Trčka upřesnil, že do války hlídání zajišťovalo četnictvo, v letech 1939 a 40 pak jednotky SS a SA, poté do konce války posádka Vehrmachtu. Následně byly tunely do roku 1948 hlídány domobranou a od roku 1948 až do ukončení ostrahy zaměstnanci ozbrojené stráže železnic (OSOŽ). Dozorci tunelů měli za války zázemí v dřevěném domku, přezdívaném jako „chaloupka“, který byl umístěn nad nelahozevským portálem nejdelšího z tunelů. Jednalo se o strážnici asi pro 20 lidí, odkud se chodilo na obchůzky. Směny se střídaly vždy po 24 hodinách.

A když už jsme se dostali na opačný konec trojice tunelů než byl „Trčkovic“ vechtr, bylo by vhodné zmínit, že také zde stával další, stavebně téměř shodný vechtr. Nacházel se v prostoru mezi Dvořákovou stezkou a kolejemi a před ním, ještě blíže k Nelahozevsům, stávala zajímavá Beaufortova vila. U té došlo 8. května 1945 k útoku na německý obrněný vlak s cílem zabránit mu v cestě do Prahy. To se za využití náloží pod tratí a střelby ze stráně zámeckého parku, ale zejména cílenou srážkou s vozy naloženými železem, sunutými z Kralup parní lokomotivou (četa vyskočila u vechtru) nakonec podařilo, ovšem za cenu několika obětí na straně (nejen) nelahozeveských a kralupských občanů.

Také u „nelahozevského“ vechtru byl naproti přes koleje vytesán ve skále sklípek o rozměrech přibližně 2 x 3 metry, ještě snad v 70. letech využívaný, ale následně zasypaný při úpravách drážního tělesa. O kousek vedle byla ještě v 60. letech štola asi 8 až 10 m dlouhá, na konci rozvětvená a v těchto místech zavalená jako pozůstatek uhelného dolu pana Beauforta. Ústí štoly bylo skoro o metr níže než koleje, a tak bylo obyvateli domku zasypáváno popelem a dalším materiálem postupně až do úrovně okolního terénu.

Přestože u nás válka skončila shodou náhod v den 10. narozenin pana Trčky, bolestivé vzpomínky na ni samozřejmě zůstaly hluboce zaryty do jeho paměti. Děsivé jsou dodnes hlavně výjevy z transportů zbídačených lidí vlakem kolem vechtru do koncentračního tábora v Terezíně. Z veselejších témat mne zaujala třeba slova pana Trčky o zásobování vechtru uhlím. Normální příděl na drážního zaměstnance byl tehdy 20 metráků na osobu, pokud však zaměstnanec dělal i noční směny, bylo to 24 metráků. Uhlí se v depu vždy s předstihem naložilo do dvouosého „uhláku“, který pak staniční záloha v některé delší proluce mezi vlaky cestou posunu mezi dopravami zasunula k vechtru. Zde už byl u kolejí připraven povizorní skluz v podobě starých dveří, díky kterému se větší část uhlí vysypala z uhláku na hromadu u plotu a zbytek už bylo nutno vyházet z vozu ručně. Hlavním cíle celé „akce“ samozřejmě bylo vyprázdnit uhlák co nejrychleji, aby se neomezil provoz na trati. Po odjezdu posunujícího dílu už pak bylo dost času odnosit vyložené uhlí do vyhrazeného prostoru v hospodářském stavení.

Jinou vzpomínkou bylo třeba to, že vždy jednou ročně kontrolovali „traťováci“ v tunelech dlouhou tyčí, zda řádně drží kameny ve klenbě tunelu. Pokud bylo zjištěno, že je některý kámen uvolněný, musela se v noci (kdy byla nižší intenzita provozu) udělat výluka příslušné traťové koleje a uvolněné kameny zajistit. Pro tento účel sloužila dvojice krátkých plošinových vozů s instalovaným lešením, která byla trvale k dispozici v Kralupech nad Vltavou.

Dále jsem si poznamenal už jen to, že v roce 1966 se pan Trčka oženil a následně se z vechtru odstěhoval, jeho máma s jednou ze sester pak odešly v roce 1968. Následně vechtr několik let (není známo, zda oficiálně) obývali romové. Domek byl zbořen v říjnu 1982 při předelektrizačních úpravách, a to za šestidenní výluky spojené s úplným přerušením provozu na trati (primárně kvůli snížení nivelety kolejí), kdy byla na místě potřebná technika, přičemž už předtím byl ve značně zchátralém stavu.

Dne 31. května 1985 pak projel tunely z Prahy do Nelahozevse a zpět slavnostní vlak k zahájení elektrického provozu, který byl tažen lokomotivou E499.2005 (viz fotogalerie níže). Pravidelný provoz v elektrické trakci pak byl zahájen s novým jízdním řádem 2. června 1985.

Hned s prvními příjemnějšími dny v březnu 2023 jsme si ještě s rodinou udělali výlet přímo do „jámy lvové“, abychom zjistili, jak to na místě někdejšího vechtru č.p. 260 vypadá dnes. Trasa Dvořákovy stezky od sympatického nelahozevského zámku až do Kralup je ostatně pro jednodenní rodinný výlet ideálním místem. Stezka vede bezprostředně kolem známé trojice železničních tunelů, je možné vystoupat i nad portál nejdelšího z nich z nelahozevské strany, nebo nahlédnout do jeho odvětrávacích šachet. Z proluk mezi tunely lze při troše štěstí a s nezbytnou opatrností pořídit zajímavé záběry s projíždějícími vlaky.

Památek přímo na „Trčkovic“ vechtr je dnes u prvního z tunelů ve směru od Kralup už jen velmi málo. V místě domu dnes stojí trakční stožár a na bývalé zahradě skříň s technologií patrně zabezpečovacího zařízení. Prostor mezi tratí a srázem dolů k Vltavě je tak úzký, že nezasvěceného ani nenapadne, že zde stál dům s chlévem a že zde byla zahrada. Při chůzi po Dvořákově stezce však nelze přehlédnout kamennou opěrnou zeď vechtru a hospodářského stavení, která je po nich dnes nejhmatatelnějším pozůstatkem. Naopak ani trochu již nejsou zřetelné schody mezi vechtrem a chlévem dolů k Dvořákově stezce. Na skále přes trať od někdejšího vechtru lze s trochou fantazie vytušit dnes už zcela neschůdné schody nahoru nad skály, kde bývala dvě malá políčka, která kdysi Trčkovi obdělávali, zatímco se opodál pásl jejich dobytek.

Na závěr textu si dovolím ocitovat ještě vzpomínku jediného z lidí, které jsem s příběhem pana Trčky oslovil a kdo mi odpověděl, že si domek (a nejen ten) pamatuje. Jedná se o už zmiňovaného pana Petra Ovsenáka. Ten mi na můj email mimo zaslání několika fotografií, které najdete níže ve fotogralerii, odpověděl: Není to tak dlouho, co jsem si nemohl vzpomenout na jméno obyvatele domku před tunelem. Jméno Trčka v mailu mi ho oživilo a vyvolalo určité vzpomínky. Takže na úvod něco z mých dětských let - moje maminka pracovala v Kralupech jako osobní pokladní, často jsem tam u ní pobýval a pan Trčka (otec emeritního pana strojvůdce) dělal hlavního pokladníka - pro mne tehdy hubený starší pán v tvavomodrém úřednickém pracovním plášti, který se občas podíval do místnosti pokladen a nebo mu byly odevzdávány tržby. Předtím byl také on osobním pokladníkem, ale v této pozici si ho nepamatuji. Od září 1962 jsem dojížděl vlakem do školy v Kralupech. Jednak jsem se mohl dále stavovat v pokladně, ale také jsme občas chodili ze školy pěšky po Dvořákově stezce kolem tunelů podle Vltavy, t.j. pod strážním domkem před tunely.

FOTOGALERIE – vechtr č.p. 260 u prvního z nelahozeveských tunelů